Soutěžní článek: Svist skluznic, malorážka na zádech a jedno překvapení
I biatlon může někdy bolet
Venku konečně sněží, v televizi běží upoutávky na olympiádu ve Vancouveru a já vzpomínám na Krkonoše před 35 lety. Na zimním kurzu pražské Fakulty tělesné výchovy jsme měli na zápočet absolvovat desetikilometrový biatlon, tedy běh na lyžích spojený se střelbou z malorážky.
Očekával jsem pěknou dřinu. Nebyl jsem žádný Bjorndahlen, a tak jsem doufal, že nebude důležité, jak skončím, ale že dojedu v limitu. A také jsem doufal, že budu slušně střílet, abych nemusel běhat trestná kolečka. Mělo to ale být komplikovanější.
Štěstí před závodem
V Krkonoších pod Dvoračkami celou noc sněžilo, krása. Den před závodem jsme si vylosovali startovní čísla a dostali přidělené pušky. Měl jsem smůlu. Kohoutek mojí pušky bylo nutné dost silně stisknout, aby došlo k výstřelu. Ale nedalo se nic dělat. Seřídil jsem si popruhy, aby mě pažba malorážky netloukla při jízdě do zad, a šel trénovat. Milejší překvapení mě čekalo ráno před závodem. Dostali jsme nové závěry a můj kohoutek rázem spouštěl při nejjemnějším dotyku. „Výborně!“ říkám si. To bude výhoda.
Rukavice ve vzduchu
Trasa v lese byla značená barevnými fáborky a v časových intervalech jsme vyráželi na trať. Sníh byl čerstvý a dost se lepil na skluznice, ale dalo se běžet celkem slušně. Po dvou kilometrech jsem doběhl na první položku „vleže“. Položil jsem pušku vedle podložky na lehnutí a zezadu mi kamarád Svatopluk podal náboje. Nabiju a zalehnu ke střele, ale na hlavni a kohoutku mi zůstala trocha sněhu. „Počkej!“ volá Svatopluk, který si toho také všiml a jal se mi pušku očistit. Než jsem stačil zareagovat, vidím, jak se jeho ruce blíží k mušce a kohoutku zároveň. Ozvalo se typické „Puf“, jeho rukavice se nafoukla plyny z hlavně a volně pokračovala v letu od jeho ruky. Začal jsem litovat, jak snadno jde kohoutek stisknout. „Máme tady průstřel ruky!“ hlásil rozčileně jeden ze zaměstnanců střelnice.
Zašito a vyčištěno
Na dojetí závodu jsem moc myšlenky neměl. “Za to nemůžeš, neměl tam co dělat. Běž dál.“ ozvalo se kdesi vedle mě. Snažil jsem se tedy nepřemýšlet a závod plný nejistoty dokončil. Z večerního dumání mě vyrušil až rozesmátý obličej Svatopluka, který se se zavázanou a zašitou rukou vrátil z nemocnice. „Propucovali mi to tampónem dlaní skrz naskrz a říkali, že jsem měl štěstí. Kdyby mě trefila kulka do kloubu malíčku, tak by mi ho ustřelila.“ Od té doby, kdykoliv vidím závod v biatlonu, tak si na to vzpomenu.
Autor: Miroslav Štorch
Komentáře