J.P. Lainé: lyžování ve Francii bude vždy nejlepší

Kdo platí všechny lanovky, hotely a celou impozantní francouzskou lyžařskou infrastrukturu?

Stát rozvíjí aktivity, jako je například průmysl, nebo turismus. A ovládá je většinou formou tak zvaných asociací, do kterých pumpuje peníze, a ne normálních obchodních společností. Soukromé společnosti si v poslední době stěžují, že stát jejich daně utrácí za stejné věci, jaké musejí dělat ony bez dotací. Je to oprávněná výtka. Na příklad díky státní dotaci na stavbu obří lanovky se vesnice Vaujany poblíž Alpe d'Huez stala bez svého přičinění třetí nejbohatší obcí ve Francii.

Jak je to konkrétně u horských středisek?

Jsou dva způsoby, jak investovat do lanovek, ubytování a všeho ostatního okolo. Zde v Alpe d'Huez je všechno soukromé. Investují sem soukromé společnosti, které sdružují prostředky a jsou schopny nákladných akcí. Na druhou stranu existují státem vlastněná střediska, jako jsou La Plagne, Les Arcs a Flaine. Stát je téměř stoprocentním vlastníkem nejstaršího skicentra Courchevel.

Jak je na tom vaše domovské Alpe d'Huez?

To je dlouholetá historie. Lanovkářská společnost SATA vznikla už v roce 1934, kdy zde postavila první lyžařský vlek. Od té doby má stále stejnou vlastnickou strukturu. Patří především hoteliérům, obcím a finančním investorům. První dodávají firmě stabilitu, druhým patří pozemky a třetí přinášejí peníze na rozmach. Ubytovací kapacity patří jednotlivým soukromým nebo i polostátním společnostem.

Ale nebyly přece vždy úspěchy?

Samozřejmě. Nejhorším projektem, o kterém se již při plánování muselo vědět, že je stupidní, byla bobová dráha. Postavila se kvůli olympiádě v roce 1964, ale špatně. Ta chyba stála milión franků. O co šlo? Projektanti ji umístili na jižní svah a navíc nepočítali s teplým klimatem. Nedali ani na reklamní slogan, že Jižní Alpy jsou slunečním regionem. Stalo se, co se muselo stát: dráha přes den odtávala a závody se proto musely jezdit ve čtyři hodiny ráno. Ještě dnes jsou zbytky po dráze v terénu vidět.

Kdo za to mohl?

Tehdy to bylo rozhodnutí organizátorů olympiády. Kdyby dali do Alpe d'Huez jakoukoliv jinou disciplínu od slalomu po hokej, tak by se to dalo zařízení využít i do budoucna, ale takhle jsme přišli o velké peníze.

Česká zimní střediska pálí problémy s ochranou přírody. Jak je to u vás?

Na jednu stranu s orgány ochrany přírody bojujeme a na druhou spolupracujeme. Dohodli jsme se na umístění lanovek a vrcholových zařízení do takových míst, aby nebyly úplně na očích, nehyzdily krajinu a co nejméně škodily přírodě. Na druhou stranu se všechna střediska chtějí rozšiřovat i přes ochranářské zákazy. Nejvíce je to vidět na Tignes a Val Thorens v Savojsku. Nejdříve se tam nesmělo nic stavět. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století přesto obce velmi rychle rostly. Proto byl národní park v okolí přesně ohraničen a za jeho hranicemi platil přísný zákaz jakékoliv výstavby. Přesto do jeho území vždy zasáhla nějaká lanovka, okolo se proto povolily další plochy pro lyžování, posléze i pro další výstavbu. A potom další lanovka ukousla další kus chráněného území a to se stále opakuje.

Jak se díváte na iniciativu alpských spolků za zákaz výstavby jakýchkoliv lanovek na ledovcích?

Nejsem o ničem takovém informován.

Největší evropské organizace turistů a horolezců chtějí chránit ledovce, aby neubývaly

Myslím, že na to lyžaři nemají vliv. Podle toho, co si pamatuji, tak ledovce v Jižních Alpách začaly tát před padesáti lety a před dvaceti lety se jejich úbytek velmi zrychlil. Za tu dobu se například ledovec Sarene v Alpe d'Huez snížil o sedmdesát metrů a museli jsme proto k němu vybudovat od lanovky příjezdovou cestu pro lyžaře. Co můžeme ovlivnit, je množství odpadků, jako plechovky, sáčky, obaly od potravin a podobně. Zaměstnanci se starají o úklid a návštěvníci by měli používat odpadkové koše.

Ovlivňuje úbytek ledovců ekonomiku lyžařského průmyslu?

V tak malé míře, že to ani nepoznáme. A to je tu na sněhu závislá naprostá většina lidí i investic.

Před dvěma lety jste přece investovali do umělého zasněžování.

To nebylo ovlivněno úbytkem ledovců. Dobře vysněžené sjezdovky se staly evropským standardem, a jestli chceme být rovnocenní s Rakouskem nebo Itálií, musíme se jim vyrovnat i v tomhle.

Ale letos před Vánocemi bylo tak teplo, že jste umělý sníh stříkat nemohli.

Jednou za pár let taková teplá zima přijde, ale to není pro vánoční návštěvníky podstatné, protože na svátky se sem přijedou především bavit. Sportovci přijedou později.

Jací jsou vaši typičtí klienti?

Francouzská rodina s jedním až dvěma dětmi. Na každé čtyři lyžaře připadá jeden pěší, kterému poskytujeme speciální služby a slevy.

A podle národností?

Na rozdíl od Meribelu nebo Val Thorens jsme byli vždycky zaměřeni na domácí klientelu. Po pádu železné opony k nám začalo jezdit hodně Rusů. Těší nás, že po první vlně, kdy přijížděli jen extrémně bohatí, sem nacházejí cestu i rodiny ze střední třídy. U vás Čechů je to obdobné. Teď sem jezdí především středostavovské rodiny s menšími dětmi. Tradičně jezdí Britové a Belgičané.

Češi žehrají na zvyšování cen domácích skicenter. Jak to vidí Francouzi?

Lidé ceny akceptují, to není náš problém. Od přijetí eura ale stále stoupají ceny ubytování, trochu i lanovek. Ovšem ve srovnání se zeměmi našich zahraničních klientů, nejsme dražší. Jsme také levnější než rakouská a švýcarská konkurence.

Vidíte směr, kam se bude lyžařský průmysl ubírat?

Francie bude v Evropě stále jedničkou, ale budou na nás cenově tlačit dosud málo známé regiony. Nejbližší budoucnost naznačují dvě čísla, která vyplývají z našich čerstvých průzkumů. Osm procent Němců bylo aspoň jednou lyžovat ve Francii. Polovina britských školních lyžařských zájezdů uvažuje o Bulharsku, protože je to i s cestou vyjde na polovinu ceny než u nás. Obchod s lyžováním je mezinárodní a zároveň velmi tvrdý.

článek byl převzat ze serveru http://www.horydoly.cz.