Češi nekraďte!

Samozřejmě nemohu paušalizovat, byť za roky strávené na horách mne k tomu hlava nutí. Ale zdá se mi, že se jedná o stále stejný obrázek opakující se rok co rok bez jakékoliv změny. Nicméně se s vámi musím podělit o zážitky, jelikož jsem doufal, že už se podobných faux-pas nedočkám. Bohužel opak byl pravdou a já se na chvíli mohl vypravit do ne tak vzdálené minulosti.

Kdo nemá řízek, není Čech. Hop! Hop! Hop!

Jak by řekl pan prezident: „Drazí spoluobčané“, a já dodávám, nechovejme se jako nevychovanci! Přátelé, během pěti dnů v Rakousku jsem se skutečně musel začít stydět za to, jakou národnost mám napsanou v občanském průkaze. Vedlo mě k tomu hulvátské chování některých českých turistů. Nemůžeme si přece sednout do restaurace a to i na terase a rozbalit si vlastní jídlo a pití. To přece nejde.

Děláme něco podobného u nás? Neděláme, tak co nás vede k takovému chování v zahraničí? Vždyť, dát si pivo, kávu, limonádu či alespoň polévku, když ne hlavní jídlo dnes již může každý. Zvláště při současném kurzu eura vůči koruně. Nevěřil jsem prostě vlastním očím. Myslel jsem, že něco podobného již nezažiju. A to se vůbec nechci bavit o povýšeném chování vůči domácím obyvatelům.

Kdo nekrade, není Čech. Hop! Hop! Hop!

Šel jsem na záchod do přízemí v jedné menší horské chatě po báječném obědu na terase, kam se opíralo sluníčko téměř jarní silou. Přistupuji k pisoáru, pokračují v dalších činnostech a hledím na zeď před sebe. Co nevidím! Lepicí páskou je ve třech jazycích (němčina, angličtina a čeština) přilepen na papíře napsaný nápis: „Češi, prosíme, nekraďte, my u vás taky nekrademe“. Celý rozhořčený jsem vyšel ze záchodu a hned začal rozumovat nad tím, jak si to mohou dovolit, vždyť to už určitě není pravda a byl jsem rozhořčen a částečně uražen.

Nicméně přišel další den slunného lyžování a já si řekl, že odložím své rok staré, naprosto obyčejné hůlky (přičemž, jedna byla ještě ve třech čtvrtinách částečně zohnutá) a zajezdím si bez nich. Trvalo to jednu jedinou jízdu, než jsem opět vyjel nahoru a hůlky byly ty tam. A nebudeme si přátelé nic nalhávat. Upřímně, nemyslím si, že by zlodějem byl Rakušan. A nestalo se mi to poprvé, už jednou jsem na našich horách zažil to samé. Jsem dobrý zákazník prodejců hůlek. To mne utvrdilo v tom, že cedule nad pisoárem byla pravdivá a bohužel oprávněná.

Ale co s tím? Co? Co? Co?

Nevím jakým způsobem překonat toto maloměšťácké chování. Jsem spíše smutný, než znechucený a přitom s největší pravděpodobností nelze zabránit tomu, abychom se takto prezentovali za hranicemi. Ale je to tak. My si takto vytváříme nepříliš povzbudivou vizitku mezi pracovníky v cestovním ruchu nejen v Alpských zemích. Avšak jde pouze o přístup, jak už jsem se zmínil. Nelze paušalizovat a každý člověk je individualitou, která se sama rozhoduje, jak se bude chovat. Snažme se však, aby pověst Čechů za hranicemi byla stále lepší a lepší a domorodci v naší cílové destinaci nás respektovali nejen pro to, že pro ně představujeme zdroj příjmu, ale i pro to, jací jsme.

Také se přátelé přestaňme chovat jako neandrtálci a snažme se o zlepšení pověsti českého národa v zahraničí. Dbejme na slušné vychování a respektujme národní zvyklosti země, do které jedeme. Nechovejme se v cizině hůře než doma, ba naopak. Jen si uvědomme, jak nám vadí, když se u nás opijí němci a chovají se tak, jak se chovají. Vzpomeňme si na to pokaždé, než se něco stane.